Detail aktuality

Zápisník závodníka: Ukážeme všem záda – Pavel Sýkora

Zápisník závodníka: Ukážeme všem záda – Pavel Sýkora
14. 9. 2021

Už několik dní mě trápí stále stejný sen. Stojím na startu Grand Prix Formule 1, zbývají vteřiny do startu, vzduch je prosycen nervozitou a kouřem. Kolem mě burácí mocné stroje závodních monopostů a já si s hrůzou uvědomuju, že tu místo formule sedím v pokašlávajícím Trabantu. Startér mávne praporem, všichni s rachotem odfrčí a já se s hrůzou probouzím. No jo, blíží se Primátorky a přesně tak se zase budu cítit na jejich startu.

Začít ve středním věku s veslováním byl určitě výborný nápad. Elegantní a zdraví prospěšný sport, který mi chválí manželka i fyzioterapeut, příjemné prostředí u vody, romantické pohledy na Vyšehrad v odpoledním slunku, zasloužená žízeň, příjemní lidé mladí duchem… komu by se to nelíbilo.

Rekreační veslování zažívá v posledních letech citelný rozmach a v některých klubech, například na pražské Bohemians, už je možné potkávat, vedle trénovaných závodníků všech věkových kategorií, skoro stejně početné skupiny kurzistů a kondičních veslařů. Doba veslování přeje a úspěchy českých reprezentantů a reprezentantek na světových závodech mu dodávají punc populárního sportu. Nemohl jsem si vybrat lépe.

Začít ve středním věku se závoděním, to už byl trochu smělejší nápad. Přeci jen borci z věkových kategorií, kam ve svých letech patřím, jsou už povětšinou staří ostřílení mazáci, nezřídka mistři všeho možného či dokonce olympionici. Borci disponující léty vytříbenou technikou a silou vola, závodící v sehraných posádkách, vedených zkušenými kormidelníky. Tomu může naše věkově rozmanitá osma, složená z části z absolventů „korespondenčního rychlokurzu veslování“ a z části ze zkušenějších kolegů, kteří si po půl století přišli zavzpomínat na své veslařské začátky v žákovských kategoriích, opravdu těžko konkurovat. Ale zkoušíme to.

Po trpkých začátcích, kdy jsme zjistili, že maximální rychlost naší lodi se ani zdaleka neblíží běžné dráhové rychlosti našich soupeřů a že v druhé polovině závodu již býváme na trati sami, pouze ve starostlivém doprovodu Vodní záchranné služby, zatímco vítězové, ověnčeni vavříny, už dávno míří na pivo do loděnice, už jsme se trochu posunuli. Máme za sebou řadu tuzemských i zahraničních regat, ve kterých jsme sice většině konkurence obvykle ukázali záda (což u couvacího sportu není tak úplně výhra), ale už se i párkrát zadařilo někoho dojet, a ve výjimečných případech, světe div se!, dokonce předjet. Vím, že po závodě nakonec vždycky převládnou kladné emoce z pěkného sportovního zážitku, ale někdy je to frustrující a trochu dochází motivace…

Jenže, teď jsou před námi zase Primátorky. Ten legendární závod, který nás v duchu přenáší do století páry, kdy ještě kluci honili po náplavkách obruče, pánové mávali závodníkům buřinkami a dámy v kloboucích odháněly drzé racky svými slunečníky. Tady se tvořila historie českého sportu. Nikdo nebude ptát, kdo je kdo. Postavíme se znovu na start a dáme do závodu všechno. Zase budou oči plné potu, adrenalin poletí do nebes, u Železničního mostu budou vlny jak na Jadranu, všechno bude bolet a do cíle to bude daleko.

Co naplat, že na startu bude vedle nás stát zkušená osma Slavie, jejíž věkový průměr by těm statným chlapům hádal málokdo. Moc dobře vím, že se na startu budu zase cítit jak ten trabantista mezi formulemi a že nám po startu všichni s rachotem odfrčí, ale my jim budeme v patách, … a třeba zase blíže než loni, … a třeba se to jednou povede. O tom je přeci sport.

Zpět na aktuality | Zpět na úvodní stránku